-mail me-

AJCÍKJŮ:
254-685-907

počet přístupů:

počet přítomných:

-------------------

OBSAH
(od nejstaršího
po nejnovější)

5.4.2006 0:22, středa, Pravý čas začít psát blog

5.4.2006 19:23, středa, Rybí splín a splín z medičky

7.4.2006 14:56, pátek, čurbes

10.4.2006 18:44 pondělí, krvavý víkend

11.4.2006 23:32, úterý, Zvláštní večer a rozumná medička

16.4.2006 16:28, neděle, Etherická princezna

17.4.2006 9:42, velikonoční pondělí, mladá medička a fotka mažoretky

18.4.2006 0:56, pondělí, Medička je krásná a zdrhla mi rybička

21.4.2006 16:24, pátek, Klánovická třetinka za 25

24.4.2006 0:01:06, pondělí, Medička a její kosmonaut

26.4.2006 23:04 středa, Paní Fontánová, ostříhaná medička, svědomí a prázdno za dveřmi

27.4.2006 23:37, čtvrtek,Kosmonaut je Pražák jako Brno, Blbý Bořek, Virtuální realita a Co znamená Zuzanka

1.5.2006 9:44, pondělí, Náročný víkend (a taky náročné čtení)

4.5.2006 23:52, čtvrtek - živý a střízlivý Topol

8.5.2006 14:25, Úklid nebezpečného odpadu - Zrušená flétna - Poděkování Německu - Čáp, se kterým jsem tančil - A medička, která neleží v trávě

15.5.2006 2:55, pondělí (už), Co s Železným a co s televizí, Bořek stavitel komentuje mažoretku, a hádejte, s kým bych chtěl mlčet u řeky v hektickém světě

16.5.2006,úterý, 9:00 - 17:00 Narozeninové oslavy (pro Rebecu)

10.6.2006 12:12, sobota, Enviromentalistka

SAŠA JEDE - Díl I. - 19.7. 2006, středa Saša s prostřeďoložkou jedou na kebab (šou nemovitostí), první miny a reportáže, obětaví betonáři, hodní Ukrajinci, podezřelí Turci a deprimovaný Thom Yorke

SAŠA JEDE - Díl II. - 20. 7. 2006, čtvrtek Saša jede (dál)!, úvodní seminář o troskánštině, soutěž o nejtlustšího Alexandra, nejnapitější breberku a nejpřehřátější mozeg

SAŠA JEDE - Díl III. - 21. 7. - 23.7.2006 SAŠA pořád JEDE! Kdo toužil po sprše a kdo se jí nakonec dočkal, čí prdel poznala středověk a kdo má sexy kruhy, pot a oči... :-)

SAŠA JEDE - Díl IV. - 24.7. -28.7. Kam se poděl Saša Gr.?

30.7.2006 18:49, sobota Co visí na nebi, medička u ledu a žádné "ň" + zapomenuté "n" a co jsem dělal, že jsem nepsal

30.7.2006 23:17, sobota EnvironTabu, Pivko a flétna

pátek, 4. srpna 2006 23:54 Okénko pro Zoru Š.

22.8.2006 1:06 - (z pondělí na úterek) O pokrytectví, asistentkách a Enviromentálním konci, o troskách a veganství a co já vím, o čem všem

25.8.2006 0:46 (ze čtvrtka na pátek) Jak... autocenzura – Veganka a suchý zip - Jak Moučka přinesl domů květinu – Náboženství – A co na houbách

5.9.2006 2:16 (z pondělí na úterý) Poslední peníze a poslední polévka – Prales – Starý mládenec – Nejošklivější ženská bez šicího stroje a báseň na dobrou noc

17.9.2006 23:27 O obchodu s bílým masem, neschopný Saša Gr., kontakt s lidmi, respektive s mobilem, zvrtnuté jedno pivko a co nepadá z nebe

22.10.2006 - 04:39 Příběhy tisíce a jedné Sašovy noci

23:32 6.11.2006 pondělí Spánek a náročnost ohledně žen, Tryskofilm a nesvlečená Veganka, o cucání piva, tryskofilmu,o Dívce odjezdu a opakující se historii,o čtení, o mražené Medičce, sobech, nechtěných štěňatech, o troskách, bratrech, dětech a sklenících a... už dost! už nemůžu!

01:30 15.12 2006 už pátek - Asi odletím

3:35 - 15.1.2007 pondělí Malířka číslo 2 aneb buch! a mám ženckou - Dále pak o Vánocích, o Bivojovi a o nikdy nekončícím příběhu

27.8.2007 6:12 Takový nečekaný zápis po půl roce, Stručně o výhodách partnerství s Malířkou č. 2, O passení Ofce srandovním veterinářem a podrobně o Literární Vysočině 2007

4.9.2007 18:04
O komárech a o tom jak Malířka umořila prase

14.12.2007 18:52
A je vymalováno! Stručně o barmankách a hlavně: Děsně ukrutně tajná věc.

26.2.2008 19:35 - Jak říkáme my buddhisti

Minule jsem Vám psal o té své krásné Ukrutně tajné lásce, co jsem s ní započal onen platonický vztah. Tak to se nám milí drazí od té doby změnilo a sice hned dvěma směry. Jednak jsem ten vztah po Vánocích deplatonizoval, přičemž jsme mimo jiné rozbili můj starý rozkládací gauč, (tím mně mimochodem vznikla hmotná škoda,) jednak jsem od ní asi před týdnem dostal kopačky, což je obuv, která mi zrovna dvakrát nevyhovuje. (Fotbal jsem hrál naposledy jako mistr na učilišti pro žáky s postižením a jistý zápas, ve kterém mě obehrál student s protézou dolní končetiny, mě navždy psychicky poznamenal.)
Je mi jasné, že už netrpělivě vyčkáváte, jak a co se vlastně přihodilo, a tak Vám to zkusím vysvětlit podrobněji, i když po pravdě řečeno, sám se v tom nevyznám.
Než se ale do toho pustíme, přejmenujme si nějak rozumně Ukrutně tajnou lásku. Ono je to za prvé nesmyslné pojmenování, jelikož, jak známo, v této republice se nikdy nic neutají, za druhé je to trošku dlouhé. Říkejme jí tedy třeba Švýcarka. Toto označení mě napadlo proto, že Švýcarka, mám na mysli to pečivo, je zrovna tak malinkatá, sladká a vykutálená jako Ona.

Tak tedy vezmu to zeširoka. Se Švýcarkou mě kdysi seznámil Bořek Stavitel, takže za všechno může on. Navíc mi vysloveně zakazoval se do ní zamilovat, což jsem v rámci obrany své vlastní svobody prostě musel bojkotovat.
Nejprve jsem si začal povícero povídat se Švýcarkou po internetu, přes různé tyhlety komunikátory.
Jelikož jsem hrozně chytrý a rozumný člověk, bral jsem to sice celé s nadhledem, problém byl ale nejspíš v tom, že čím dál tím míň. Najednou koukám, že píšu Mám tě rád a ona já tebe taky. Druhou fází bylo telefonování. Ona totiž zrovna byla v jedné daleké zemi (v rámci utajení nejmenujeme) a furt se tam cpala čokoládou a zapíjela to pivem Heineken a já jsem byl tady v Praze a pil jsem víno a tak jsme si povídali přes mikrofon a četli básně a ona říkala čísla sloupců a knih a já je vytahoval z knihovny a pak hádala, co to je, a většinou to byla nějaká blbost, ale někdy i moc pěkné věci.
A četla mi Šiktance a Plíhala a nevímco a já jí čítal Ortena a Wernishe a Boženu Správcovou a taky nevímco.  A vyprávěli jsme si pohádky a scházeli jsme se ve snu a nahrávali jsme si svoje hlasy a posílali přes email a ona mi nahrála tak strašně hezké básně tak strašně hezkým hlasem, že mi na okně začal uvadat ten čajovník, co jsem ho pojmenoval po medičce, jestli si to někdo ještě pamatujete.
A ona mi nafotila takový seriál s pomerančem a vyfotila jeden nádherný javorový list a já jsem jí potom udělal z toho listu šetřič obrazovky, kde skáčou kaštany a lítají listy a přitom tam hrozně profláknutě a intelektuálsky hraje „ájém lakýý, vždyť ty takýý.“
Napsal jsem několik básní, probděl pár nocí.

A tak.

Byli jsme z toho oba úplně zasnění až za ušima. Ona se cestou do knihovny proměňovala na světelný paprsek a já měl to silné světlo hlavě celé dny.
Před Vánocemi přiletěla Švýcarka na svařák. (Také se asi chtěla stavit za rodiči kvůli Vánocům, a jiné podružnosti.)
První svařák jsme vychlemtali na Staroměstském náměstí. Mám dnes podezření, že ona už v tu chvíli měla hlavu ve hvězdách, čímž se stalo, že se překoukla a nevšimla si, že jsem poměrně ošklivý člověk. Nejsem sice tak ošklivý jako třeba Bořek Stavitel, ale i tak docela strašně. Vypili jsme pár svařáků v kavárně Krásný ztráty, kde mají moc dobrý svařák a nějak jsme už po sobě lezli nebo co a potom u mě Švýcarka přespala, ale moc jsme se zrovna nevyspali teda.
A dali jsme si vánoční dárky a ráno o Štědrém dni jsme spolu jeli na Moravu – každý do svého města a ve vlaku neustále hlásal takový kuriózní člověk: Vážení cestující, bude si následovat stanice Světlá nad Sázavou. Vážení cestující, vlak si právě zastavil  a ten člověk prostě pořád říkal si v každé větě, asi pro srandu králíkům. Tak jsme se smáli. A když jsem ve svém přestupním městě vystoupil, přišla mi pak ještě od Švýcarky sms-ka  „Bude si následovat stanice Tišnov! .)“
A po Vánocích jsme se sešli na Vysočině. Hledali jsme tam v noci jedno jezero, ale někdo ho bohužel přestěhoval, tak jsme jej po tmě nenašli. Ale i tak bylo moc krásné. A chodili jsme do začouzené putiky pít pivo a hráli jsme v jednom kuse fotbálek, který oba neumíme (ale já ho neumím trochu míň) a tak různě a Švýcarka měla pořád hlavu ve hvězdách a já jsem jí miloval úplně strašně a tak jsme si říkali miluju tě a podobné vylomeniny a spali jsme myslím víc přes den než v noci.
A četli jsme si z jedné černé knihy s červeným obalem a povídali si a dívali se na film o životě a smrti. A jak by řekla Švýcarka: „A tak.“
Kdysi mi někdo říkal, ať si dám na tuhle slečnu pozor. Nikdy jsem nechtěl vědět nic o její minulosti, ale z několika náznaků jsem získal dojem, že v minulosti narážela na samé nevhodné týpky, samé studené čumáky, co mají rádi jen sami sebe, intelektuály a cyklisty a nevím koho. (Bořka nemyslím, ten to myslel vážně.) Tak jsem byl rád, že teď konečně potkala toho pravého. To jako mně. Moje nevýhoda je, že jsem trošku blbý člověk, který se v těchto případech neumí podívat na věci s nadhledem. Ale považte, kdo to umí? Možná jsem trpěl tím, čemu my buddhisti říkáme lpění. A Švýcarka zase měla hlavu ve hvězdách, takže nic neviděla, jenom mě objímala.
Nakonec odletěla do daleké země a řekli jsme si, že se máme rádi a že se na sebe těšíme, až se za měsíc vrátí. Koupil jsem si levnou letenku zamluvenou dlouho předem, že za ní přiletím a budeme hrát v jednom parku dámu (žravou).
Pak už to byl o mnoho méně veselý příběh.
Švýcarka si ještě před odletem doma nalila kafe do notebooku, což mělo tu výhodu, že už jsme si nemohli po nocích psát ani telefonovat.
Musela se učit a soustředit a zpráv ubývalo a ubývalo a citu taky. Držel jsem jí palce a zapaloval vonné tyčinky, aby udělala zkoušky, psal jsem jí básně a myslel na ní den co den. A ona mi posílala pohledy. Ale i ty byly čím dál strozží, ..strozejší (sakra, prostě byly strohé, čím dál víc.)
A zpráv ubývalo a ubývalo a chladly a chladly až byly jako led. A Švýcarka se v noci probouzela a nebylo jí nějak dobře. Ptal jsem se jí, jestli se něco nezměnilo a ona že ne a že mě má ráda,  ale že se musí moc soustředit a tak a že se na mě těší a že mi to vynahradí a že až přijede tak to „bude určitě dobrý.“

Určitě.

Během autorského čtení v jedné kavárně mi ukradli tašku se všemi doklady. Tím padl let do daleka, protože se do té doby prostě nové doklady nedaly vyřídit. Byl to jen takový jeden betonový moment z toho celkového umírání. A já pořád věřil a miloval a držel palce a ptal se na zkoušky a bylo mi mizerně, protože jsem měl taky spoustu svých starostí a na ty se mně nikdo neptal.

Nikdo.

A jednoho dne Švýcarka přijela. Toho rána, než jsme se potkali se mi zdál sen:

Psal jsem si s ní na chatu a její nick byl „Jste mráz, jste zimnice“ Písmo, kterým psala, mělo bílou barvu na světlém pozadí a špatně se četlo..
Tušil jsem, co ten sen znamená, ale nepřipouštěl jsem si to.

Byla studená a nečitelná.
Když jsme se potkali, nesmála se a neobjímala mě. Když mi četla, četla jako bych tam nebyl, a když jsem ji chtěl opatrně zastavit, zavřela knihu a usnula.  Už neříkala, že mě má ráda a nechtěla kabát, když jí byla zima. Jenom mi říkala, co bych měl vědět a divila se, že nevím tohle nebo támhle to. Asi si bohužel všimla, že jsem poněkud blbý člověk.A protože už neměla hlavu ve hvězdách, všimla si také, že jsem poněkud ošklivý.

Povídali jsme si o tom, co se s ní děje, a já jsem propadal nejhlubší depresi a prosil jsem jí po telefonu, ať za mnou přijede a tak tedy přijela, a abych to trochu zestručnil, dala mi prostě nakonec košem.
Lezlo to z ní jako z chlupaté deky, přestože vůbec není chlupatá. Je krásná, maličká a něžná, má nádhernou tvář a oči z jiné planety. Její hlas způsobuje v mozku nadprodukci mužských hormonů a její kůže se nedotýká vzduchu, ale je vedle ní vrstvička vzduchoprázdna. Bere věci do rukou a dělá z nich básně. Když chce, samovolně vzplane a hoří. To ale nebyl tento případ...

Když mi dala inkriminované kopačky, řekl jsem si, že si musím udržet nadhled a zachovat se jako muž, načež jsem ji objal a rozbrečel se jako blbé děcko.
Člověk se prostě někdy musí chovat jako debil, aby pochopil svoji vlastní malost.
Zbytek už znáte z jiných mých příběhů v tomto deníčku.
Mám naštěstí několik generálů, kteří jsou kdykoliv ochotni mi po bitvě radit. Jediné, co mi opravdu pomáhá je společnost. S někým se zasmát a mávnout rukou.
Taky mám několik plaček na ramínko, které vždycky v takové situaci kontaktuju. Udělám to i nyní. Slíbíme si plakání na ramínku a potom se budeme u piva strašně smát. A doma mi zas bude blbě. Všichni vždycky vědí, že to nebyla láska, že to bylo jenom poblouznění. Když se to netýká přímo jich. A vždyť to přece nestojí za to se trápit. To víš, život není peříčko. To chce prostě čas, víš?
Ano, ano, ano, ano...
Ne.
Jsem prostě, jak my buddhisti říkáme, pěkně ve sračkách. Budu ale rozjímat a hledat příčiny, které vytvořily tuto zkušenost.

A ty, Švýcarko?

Předchozí zápis Následující zápis Nejnovější zápis

Diskuse