-mail me-

AJCÍKJŮ:
254-685-907

počet přístupů:

počet přítomných:

-------------------

OBSAH
(od nejstaršího
po nejnovější)

5.4.2006 0:22, středa, Pravý čas začít psát blog

5.4.2006 19:23, středa, Rybí splín a splín z medičky

7.4.2006 14:56, pátek, čurbes

10.4.2006 18:44 pondělí, krvavý víkend

11.4.2006 23:32, úterý, Zvláštní večer a rozumná medička

16.4.2006 16:28, neděle, Etherická princezna

17.4.2006 9:42, velikonoční pondělí, mladá medička a fotka mažoretky

18.4.2006 0:56, pondělí, Medička je krásná a zdrhla mi rybička

21.4.2006 16:24, pátek, Klánovická třetinka za 25

24.4.2006 0:01:06, pondělí, Medička a její kosmonaut

26.4.2006 23:04 středa, Paní Fontánová, ostříhaná medička, svědomí a prázdno za dveřmi

27.4.2006 23:37, čtvrtek,Kosmonaut je Pražák jako Brno, Blbý Bořek, Virtuální realita a Co znamená Zuzanka

1.5.2006 9:44, pondělí, Náročný víkend (a taky náročné čtení)

4.5.2006 23:52, čtvrtek - živý a střízlivý Topol

8.5.2006 14:25, Úklid nebezpečného odpadu - Zrušená flétna - Poděkování Německu - Čáp, se kterým jsem tančil - A medička, která neleží v trávě

15.5.2006 2:55, pondělí (už), Co s Železným a co s televizí, Bořek stavitel komentuje mažoretku, a hádejte, s kým bych chtěl mlčet u řeky v hektickém světě

16.5.2006,úterý, 9:00 - 17:00 Narozeninové oslavy (pro Rebecu)

10.6.2006 12:12, sobota, Enviromentalistka

SAŠA JEDE - Díl I. - 19.7. 2006, středa Saša s prostřeďoložkou jedou na kebab (šou nemovitostí), první miny a reportáže, obětaví betonáři, hodní Ukrajinci, podezřelí Turci a deprimovaný Thom Yorke

SAŠA JEDE - Díl II. - 20. 7. 2006, čtvrtek Saša jede (dál)!, úvodní seminář o troskánštině, soutěž o nejtlustšího Alexandra, nejnapitější breberku a nejpřehřátější mozeg

SAŠA JEDE - Díl III. - 21. 7. - 23.7.2006 SAŠA pořád JEDE! Kdo toužil po sprše a kdo se jí nakonec dočkal, čí prdel poznala středověk a kdo má sexy kruhy, pot a oči... :-)

SAŠA JEDE - Díl IV. - 24.7. -28.7. Kam se poděl Saša Gr.?

30.7.2006 18:49, sobota Co visí na nebi, medička u ledu a žádné "ň" + zapomenuté "n" a co jsem dělal, že jsem nepsal

30.7.2006 23:17, sobota EnvironTabu, Pivko a flétna

pátek, 4. srpna 2006 23:54 Okénko pro Zoru Š.

22.8.2006 1:06 - (z pondělí na úterek) O pokrytectví, asistentkách a Enviromentálním konci, o troskách a veganství a co já vím, o čem všem

25.8.2006 0:46 (ze čtvrtka na pátek) Jak... autocenzura – Veganka a suchý zip - Jak Moučka přinesl domů květinu – Náboženství – A co na houbách

5.9.2006 2:16 (z pondělí na úterý) Poslední peníze a poslední polévka – Prales – Starý mládenec – Nejošklivější ženská bez šicího stroje a báseň na dobrou noc

17.9.2006 23:27 O obchodu s bílým masem, neschopný Saša Gr., kontakt s lidmi, respektive s mobilem, zvrtnuté jedno pivko a co nepadá z nebe

22.10.2006 - 04:39 Příběhy tisíce a jedné Sašovy noci

23:32 6.11.2006 pondělí Spánek a náročnost ohledně žen, Tryskofilm a nesvlečená Veganka, o cucání piva, tryskofilmu,o Dívce odjezdu a opakující se historii,o čtení, o mražené Medičce, sobech, nechtěných štěňatech, o troskách, bratrech, dětech a sklenících a... už dost! už nemůžu!

01:30 15.12 2006 už pátek - Asi odletím

3:35 - 15.1.2007 pondělí Malířka číslo 2 aneb buch! a mám ženckou - Dále pak o Vánocích, o Bivojovi a o nikdy nekončícím příběhu

27.8.2007 6:12 Takový nečekaný zápis po půl roce, Stručně o výhodách partnerství s Malířkou č. 2, O passení Ofce srandovním veterinářem a podrobně o Literární Vysočině 2007

4.9.2007 18:04
O komárech a o tom jak Malířka umořila prase

14.12.2007 18:52
A je vymalováno! Stručně o barmankách a hlavně: Děsně ukrutně tajná věc.

26.2.2008 19:35 - Jak říkáme my buddhisti

Někdy v dubnuTerapie, jitrničky, dělnické prostředí, o černobílosti a Nemohu bez tebe šít!

30.6.2008 3:33 - O zbytečnosti spánku, barmance, věkovém rozdílu, komunismu, tlustém smutku a jak se můj otec v hrobě obracel

Máme zhruba dvě hodiny v noci a já dostal chuť na kávu. Dá se předpokládat, že svoji prognózu, o tom že dnes vstanu cca ve 4:45 a odjedu na Vysočinu budu muset ještě nějak mírně poupravit. Totiž, odjet tam musím, pochopitelně v doprovodu své Ofce, nicméně nevstanu, a to proto, že už by byl asi nerozum jít spát. Ještě méně rozumné by totiž bylo myslet si, že se včas probudím.
V moudrých knihách a bulvárních časopisech bylo už mnoho napsáno o tom, jak spánek vlastně člověku ubližuje. Všichni velcí lidé spánek omezovali na minimum. Například Napoleon spal prý asi 4 hodiny denně. Tedy, ten on zas tak velký člověk nebyl, ale kam to dotáhl, že! Totiž, nemyslím to vězení na sklonku života, ale tak vůbec, ten šrumec předtím.
Ostatně, také všichni čerství milenci vědí, jaká je spánek vlastně zbytečnost. Mě se to týká prakticky soustavně, protože – nevím proč – já jsem čerstvý milenec skoro pořád, pokud právě nejsem starý mládenec.
Zkrátka a dobře, já to tedy vybalím, poněvadž vím, na co čekáte. Tuším, že byste jinak neusnuli, (což by sice, vzhledem ke zbytečnosti spánku, nebylo tak na škodu, ale to teď neřešme.) Prostě povězeno: Je to tentokrát barmanka! Co už s tím naděláme.
Je totiž mladá – osmnáctiletá – a krásná, takže se s tím už nic dělat nedá. Člověk by třeba mohl chtít nějakou ošklivější, ale já už jsem na to moc starý, abych si vybíral. (Stáří je pochopitelně pojem zajisté relativní, nicméně nechtějte po mně, abych byl tak stár, na kolik se cítím, jelikož potom bych musel být do skonání světa ve věčně zastydlé pubertě.)

Tuhle jsem si mimochodem tu nepatrnou (dvanáctiletou) věkovou odchylku uvědomil, když jsme takhle seděli jednoho rána na snídani v jisté pizzerii, s Ofcí uvelebenou pod stolem. Na stolku vedle italského pečiva leželo vodítko a barmanka najednou zpozorněla a zahleděla se na zrezivělou věc na jeho konci.
„Co to je?“ podivila se nezvyklému designu.
Uvědomil jsem si, že tuto notoricky známou věc nepoznává proto, že se narodila až v roce 1990.
„Mno, to je karabinka...“ vysvětlil jsem a začal vyprávět:
„Takhle dřív vypadaly karabinky v celém známém šírém světě, víš? Totiž, ještě než ses narodila, byl v naší zemi komunismus. To byla taková doba, kdy měli ve všech obchodech v celé tehdejší Československé socialistické republice zhruba jeden druh karabinky. Tenhleten. V podstatě měl ale člověk na výběr ze dvou situací. Buď měli tuhle karabinku, nebo žádnou.“
Myslím, že na barmanku moje vyprávění neudělalo bůhvíjaký dojem. Zřejmě mě ani nepovažuje za starce, přestože jsem v 6 letech musel slavnostně a ve verších slibovat věrnost socialistické vlasti, nemluvě o tom, že jsme kupříkladu již v mateřské školce sledovali s úžasem dvouhodinový přenos pohřbu sovětského státníka.
Pocházím z mimozemšťanské doby, ale barmanka ten rozdíl nejspíš nevnímá, rozdíl dvanácti let s mávátky, lampiony, a Husákem na stěně vedle školní tabule. Já ho vnímám. Totiž rozdíl těch dvou období, nikoliv rozdíl mezi námi dvěma, jelikož ten je pochopitelně zanedbatelný. Ono se to snadno pomyslí, někomu komu je teď třeba padesát, že jsem toho komunismu zase tak moc neužil, ale já ho tak nějak cítím pod kůží. Oni mě ho v té škole vtloukli do hlavy.
Přivádí mě to dokonce na myšlenku, že normálních bylo v mém životě těch dvanáct let komunismu. Následujících cca 18 let je pro mě nenormálních. Všechno mě pořád spíše překvapuje, naplňuje úžasem, obdivem, hrůzou, nervozitou, děsí, znechucuje a zároveň mi ulevuje od těch dvanácti let šedi, kdy se nic nesmělo a nikdo nevěděl proč. Nesměly se prodávat kytky na ulici, tisknout svůj vlastní časopis a říkat ve škole vtipy o Husákovi. I když se to všechno tak nějak trochu dělalo, nesmělo se to. Nikdo nikdy neřekl, proč se to nesmí. Nesmělo se to a basta. Byla to taková nesměcí doba a ačkoliv skončila dříve, než jsem ji mohl začít chápat zevnitř, ulevilo se mi. A třeba bych ji nikdy nepochopil.
Tak bych chtěl, teď všem těm disidentům a písničkářům, co ten komunismus zrušili, poděkovat. To nevadí, že většina z Vás spolupracovala s STB, hlavně, že už je to za náma!

Člověk teď může alespoň dělat chytrého před barmankou.
Na druhou stranu, ono to ani není třeba. Ona mě totiž, nelekněte se, asi miluje. Co už s tím naděláme, že... asi počkáme, až se to všechno tak nějak urovná.
Co se týče mých minulých životů, zcela přirozeně mi v hlavě straší Švýcarka. Občas člověk může třeba bušit hlavou do zdi, ale jednak znám stará přísloví, jednak prorážet zdivo ani tak nějak nemám v úmyslu. Měl bych tu potom v zimě zimu. Ono to tak nějak samo odejde a zmlhovatí, snad.
Tedy ovšem, nemělo by se pít mnoho vína. To se mně stalo tuhle v Krušných horách na takové roztomiloučké chatičce u kamaráda, kde jsem ho vypil pár sklenic a najednou takhle ve tři ráno koukám, že všichni usnuli. Dokonce i geniální režisér Lukáš (tedy on jím ještě tak úplně není, ale jednou bude), který mi dosud hrál smutné písně a dokázal přesvědčivě interpretovat třeba i songy –123 minut.
Najednou mě vám přepadl takový tlustý smutek, vzal jsem telefon a začal psát sms... no nic. Zatím jsem prostě ještě nesmazal jedno číslo. Nemám k tomu odvahu. Asi je přejmenuji na „Danovy poradce“ nebo něco podobného, abych na ně definitivně zapomněl.
Druhý den vešel do hor úplně nečekaně hezký den. Nivy plné šťovíků, všude lesy a pára, kopce a úhory...
No a, když už o té chatě mluvím, ještě Vám povím, jak se můj otec v hrobě obracel. Totiž ono to bylo v Hrobě s velkým H. Hrob je totiž obec, přes kterou jsme jeli, když mě na onu chatu vezl. Jakýmsi řízením osudu, ale nemohl trefit tu správnou odbočku a tak jsme se v tom Hrobě několikrát obrátili.
Ale s mým otcem už mě celkem nic nepřekvapí.
Teď se půjdu, moji milí sbalit, a pomalu s Ofcí vyrazím na vlak. Už se těším, jak si tam schrupnu.

Spánek je totiž ta nejúžasnější věc na světě. Miluju spánek.

Toto je nejnovější zápis
Předchozí zápis

Diskuse